Zkušenosti s makroobjektivem Fujifilm XF80mmF2.8

Na mou zatím poslední cestu do Austrálie mě doprovázel vypůjčený makroobjektiv Fujinon XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro. Sepsal jsem pár postřehů z jeho používání.

Systém Fujifilm X nabízel makroobjektiv hned od svého zrodu – konkrétně Fujinon XF60mmF2.4 R Macro, který ovšem dosahuje maximálního zvětšení „pouze“ 1:2. Ačkoliv se spekulace o objektivu s reprodukčním poměrem 1:1 objevovaly již dlouhou dobu, nakonec jsme si museli počkat celých 6 let – tedy pokud jste nechtěli zvolit některý z výrobků třetích stran. Nyní se ale příznivci makrofotografie dočkali, když nabídku rozšířil Fujinon XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro. Pojďme se tedy podívat, co nabízí.

Zvolená ohnisková vzdálenost 80 mm je z mého pohledu celkem rozumným kompromisem – dlouhou dobu se spekulovalo o ohnisku 120 mm, které by odpovídalo fullframe objektivům 180 mm, ale nakonec můžeme z pohledu systému, který využívá APS-C snímače, hovořit o ekvivalentu cca 120 mm. Minimální zaostřitelná vzdálenost je 246 mm (vzdálenost snímač → objekt) a pracovní vzdálenost (přední okraj objektivu → objekt) 98 mm. Já sám jsem fotil hmyz, žabky a menší plazy a docela mi tyhle základní parametry vyhovovaly – pro některé plašší živočichy by se jistě hodil větší odstup, ale na tuto vzdálenost se zase velmi dobře přisvěcuje bleskem, který se v makru poměrně dost používá. Záleží tady na motivech, které chcete fotografovat, a způsobu vaší práce.

Pracovní vzdálenost objektivu je celkem ideální pro práci s bleskem – zde spíše dokumentární noční fotografie rosnice dvoubarvé (Litoria bicolor) Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/10, 1/250 s, ISO 1250, ohnisko 80 mm, blesk)

Pracovní vzdálenost objektivu je celkem ideální pro práci s bleskem – zde spíše dokumentární noční fotografie rosnice dvoubarvé (Litoria bicolor)
Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/10, 1/250 s, ISO 1250, ohnisko 80 mm, blesk)

Pokud byste snad měli pochybnosti o tom, zda se u předchozí fotografie jedná o skutečné makro, tady je jedna fotografie ze zákulisí:

Srovnání s prstem kamaráda Jakuba dokazuje, že tato žabka opravdu patří do makrooblasti :) Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/10, 1/250 s, ISO 1250, ohnisko 80 mm, blesk)

Srovnání s prstem kamaráda Jakuba dokazuje, že tato žabka opravdu patří do makrooblasti :)
Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/10, 1/250 s, ISO 1250, ohnisko 80 mm, blesk)

Nemohu samozřejmě nezmínit optickou stabilizaci, neboť je to v makrofotografii extrémně užitečný pomocník a zároveň jde o vůbec první pevný objektiv Fujinon X, který jí byl vybaven – prozatím se systém OIS uplatňoval jen v zoomech. V tomto případě by měla účinnost dle standardu CIPA dosahovat až 5 stupňů, ale nutno podotknout, že hodně záleží na konkrétních podmínkách, v nichž fotíte. Makrofotografie při focení z ruky občas obnáší hodně složité pózy a čím více se u focení nahýbáte a vychylujete z těžiště, tím více se budete chvět a ani stabilizace vás nemusí spasit. Za sebe mohu říct, že v oblasti blízké měřítku 1:1 jsem byl schopen v relativně složité pozici udržet 1/15 s, což považuji za dobrý výsledek. Ve stabilnějším postoji či posezu by to mohlo být více, ale s dosažením plných pět stupňů (tedy času přibližně 0,5 vteřiny) bych osobně asi počítal spíše mimo makro oblast (případně v kombinaci s tělem X-H1, které má navíc stabilizaci snímače). Jsem ale moc rád, že si stabilizace do tohoto objektivu našla cestu.

Agama pralesní – portrét o něco většího živočicha ukazuje jak vykreslení pozadí mimo hloubku ostrosti a také využití stabilizace. Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/2,8, 1/34 s, ISO 1250, ohnisko 80 mm)

Agama pralesní – portrét o něco většího živočicha ukazuje jak vykreslení pozadí mimo hloubku ostrosti a také využití stabilizace.
Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/2,8, 1/34 s, ISO 1250, ohnisko 80 mm)

Pokud budete chtít hledat nějaké mouchy, ostrost můžete rovnou vynechat – ta je bezchybná, někteří recenzenti hovoří o nejostřejším objektivu pro systém X a nebo dokonce až o nevhodnosti objektivu pro portrétní využití. Osobně si myslím, že změkčit se fotka dá snáz něž doostřit, takže bych to tak černě neviděl. Každopádně ostrost je skvělá, což pro mě osobně není velkým překvapením – Fujifilm skla umí a makroobjektivy obvykle navíc vyčnívají nad ostatními.

Noční návštěvník naší ubytovny – kusu liščí (samice s mládětem). Jak vidno, nedostatek ostrosti opravdu tomuto objektivu vyčítat nelze. Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/5,6, 1/160 s, ISO 1600, ohnisko 80 mm, blesk)

Noční návštěvník naší ubytovny – kusu liščí (samice s mládětem). Jak vidno, nedostatek ostrosti opravdu tomuto objektivu vyčítat nelze.
Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/5,6, 1/160 s, ISO 1600, ohnisko 80 mm, blesk)

Dalším důležitým aspektem je podání nezaostřených oblastí. Při makru, kde spíše často bojujeme s příliš malou hloubkou ostrosti, je pozadí prakticky vždy velmi pěkně rozostřené a nemám mu co vytknout.

Portrét sarančete Valanga irregularis. Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/5,6, 1/160 s, ISO 640, ohnisko 80 mm)

Portrét sarančete Valanga irregularis.
Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/5,6, 1/160 s, ISO 640, ohnisko 80 mm)

Otázkou osobního vkusu bude ale podání neostrých oblastí s výraznější kresbou. Bokeh je v tomto případě lehce zakroucený v podobném duchu, jakým prosluly staré objektivy Helios. Já osobně nejsem příznivcem tohoto charakteru objektivu (spíš naopak), ale vím, že hodně lidem se to naopak zamlouvá – tady je malá ukázka v záměrně vybrané scéně, kdy se efekt projeví výrazně:

Ukázka zakrouceného bokehu

Ukázka zakrouceného bokehu

Musím ale dodat, že ve většině situací není tento efekt příliš znatelný. V makro rozsahu jsem se s ním asi nesetkal vůbec a pokud nebudete mít v pozadí podobný motiv jako na ukázce výše, nejspíš jej nezaznamenáte ani u portrétů. Ostatně, podívejte se na ukázku, kterou jsem připravil pro srovnání hloubky ostrosti s portrétním objektivem XF56mmF1.2:

Portrét – XF80mmF2.8, clona 2,8

Portrét – XF80mmF2.8, clona 2,8

Portrét – XF56mmF1.2, clona 2,8

Portrét – XF56mmF1.2, clona 2,8

Portrét – XF56mmF1.2, clona 1,2

Portrét – XF56mmF1.2, clona 1,2

Omluvte mírně odlišné světelné podmínky a kompozici, fotil jsem sám na ulici přes mobilní aplikaci a pro dosažení obdobného výřezu jsem musel s ohledem na odlišné ohniskové vzdálenosti měnit pozici fotoaparátu. Pro představu, jak může vypadat portrét s XF80mm na plnou díru a co případně navíc dokáže světelnost 1,2 u XF56mm to snad postačí.

Po mechanické stránce rovněž objektivu nemám co vytýkat. Provedení je velmi velmi solidní, ostřící prstenec s dlouhým chodem se mi dobře ovládal i při manuálním ostření. Při automatickém ostření, které je rychlé a tiché, oceníte možnost využít třípolohový omezovač rozsahu – konkrétně na makrooblast mezi 0,25 a 0,5 metru, na „normální“ rozsah od 0,5 metru do nekonečna a nebo na celý rozsah od 0,25 metru do nekonečna. Co vás ovšem může překvapit, je volně pohyblivý prvek uvnitř objektivu, pokud není nasazen na fotoaparátu a v pohotovostním režimu – pokud objektiv sundáte a budete jej překlápět, uslyšíte (a ucítíte) pohyb poměrně hmotného objektu, který se podle zvuku zaráží o nějakou tlumící vrstvu. Člověk se cítí trochu nesvůj, když to slyší, zvláště když se tento fenomén projeví i tehdy, když na fotoaparátu přejdete do režimu prohlížení fotek, ale vězte, že to tak konstruktéři Fujifilmu zamýšleli a snad tedy věděli, co činí :) Ostatně, podobně se, tuším, chová i objektiv XF90mmF2 R LM WR.

Ale zpět k mechanickému provedení XF80mmF2.8. Objektiv je samozřejmě také utěsněn proti vlhkosti a prachu, takže společně s X-T2, X-Pro2 nebo X-H1 jde o sestavu použitelnou i v náročných podmínkách. Při naší australské cestě jsme pobývali devět dní v oblasti, kde jsme měli během pár hodin od vzdušné vlhkosti mokré i věci uvnitř batohů, a obstál zde na výbornou.

Saranče Valanga irregularis – jiná barevná varianta. Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/8, 1/250 s, ISO 800, ohnisko 80 mm, blesk)

Saranče Valanga irregularis – jiná barevná varianta.
Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/8, 1/250 s, ISO 800, ohnisko 80 mm, blesk)

Zajímavá je podpora obou stávajících telekonvertorů XF1.4X a XF2X. Ty s ostatními pevnými skly nespolupracují, protože je není možné mechanicky nasadit – zadní člen objektivu by narazil do přední čočky konvertoru. Toho můžete využít buď pro dosažení většího odstupu od fotografovaného objektu a nebo k dosažení větších měřítek zvětšení (1,4:1, respektive 2:1). Osobně jsem tuto možnost nezkoušel, takže bohužel nemohu komentovat vliv konvertoru na práci ani kvalitu fotografií.

Moje asi jediná výhrada tak směřuje k rozměrům a hmotnosti objektivu. Zaměřuji se na minimalizaci výbavy jak z pohledu počtu kusů, tak z hlediska celkové velikosti a hmotnosti, a „osmdesátka“ si bohužel v tomto směru nezadá s fullframe objektivy – s většinou konkurence sdílí podobný průměr filtru 62 mm a žel také hmotnost, která činí 750 g. Pro srovnání Nikon 105mm f/2,8 G AF-S váží o trochu více (790 g) a Canon EF 100mm f/2.8L Macro IS USM naopak jen 625 g.

Maloočka australská se z obvyklé představy o makrofotografii trochu vymyká – včetně nohou může měřit až 23 cm. Tahle byla určitě menší, ale ve světě pavouků je to i tak goliáš. Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/9, 1/250 s, ISO 1250, ohnisko 80 mm, blesk)

Maloočka australská se z obvyklé představy o makrofotografii trochu vymyká – včetně nohou může měřit až 23 cm. Tahle byla určitě menší, ale ve světě pavouků je to i tak goliáš.
Fujifilm X-T2 + XF80mmF2.8 R LM OIS WR Macro (f/9, 1/250 s, ISO 1250, ohnisko 80 mm, blesk)

Focení s makroobjektivem XF80mmF2.8 jinak byla jedna velká radost – kresba je vynikající, umožňuje dosáhnout měřítka 1:1 (nebo i většího s konvertory či dalším příslušenstvím), OIS opravdu hodně pomáhá a ostření je rychlé a tiché. Nejsem velkým příznivcem „zakrouceného“ bokehu, ale nutno říct, že jsem se musel trochu snažit, abych vám ho vůbec předvedl – při mém běžném focení to nebyl problém.

Odpověď na otázku, zda koupit či nekoupit je podle mě celkem jednoduchá: pokud se na makro zaměřujete, podle mě momentálně pro Fuji X není lepší volba. Posloužit může navíc i jako solidní portrétní objektiv. Nebýt toho, že se po sérii cest do tropů v loňském roce plánuji znovu více zaměřit na focení přírody v chladnějších oblastech a makru se tak budu nejspíš nějakou dobu věnovat méně než dříve, nejspíš by si cestu do mého batohu našel (ovšem s trochou skřípění zubů nad jeho hmotností). Za daných okolností mi asi prozatím poslouží starší objektiv XF60mmF2.4, který je opravdu mrňavý a lehký (váží pouhých 215 g!) a navíc jeho ohnisko výborně pasuje mezi má ostatní skla – XF16mmF1.4, XF23F1.4 a XF100-400mmF4.5-5.6.

Za zapůjčení objektivu děkuji společnosti FUJIFILM Europe GmbH.

Pokud se vám moje články líbí a současně uvažujete o pořízení jakékoliv techniky Fujifilm, můžete mě podpořit tím, že pro nákup použijete odkazy z tohoto článku do e-shopu FUJIFOTO.cz.

Makro a velikost snímače, aneb trocha teorie nikoho nezabije

Jelikož jsem zaznamenal, že mezi fotografy panují mnohé zmatky ohledně vlivu velikosti snímače (nejen) v makrofotografii, přidávám pár postřehů, které by se vám mohli při výběru techniky pro makro hodit.

První důležitá věc je, že dosažitelné měřítko zvětšení popisuje poměr velikosti skutečného objektu a jeho obrazu na snímači. Pokud tedy makroobjektiv dovoluje fotit v měřítku 1:1, znamená to, že na fullframe snímači vyplní celou fotografii objekt o rozměrech 36×24 mm. U APS-C snímačů budeme pro zjednodušení uvažovat 24×16 mm, byť ve skutečnosti nebývá crop faktor přesně 1,5, ale něco mezi 1,52 (u Fujifilmu či Nikonu) a 1,6 (u Canonu). Na těchto fotoaparátech tedy při stejném měřítku 1:1 vyfotíme větší detail než na fullframe, jak ukazuje toto schéma:

Vliv velikosti senzoru na výslednou fotografii při shodném měřátku zvětšení. Zelený obdélník symbolizuje fullframe a žlutý APS-C snímač. Jak vidno, pokud budeme na obou systémech mít objektiv s měřítkem zvětšení 1:1, tentýž objekt vyplní fotografii odlišně – na fullframe se náš brouk vejde do fotografie celý, na APS-C nikoliv – v podstatě jsme tedy vyfotili větší detail.

Vliv velikosti senzoru na výslednou fotografii při shodném měřátku zvětšení. Zelený obdélník symbolizuje fullframe a žlutý APS-C snímač. Jak vidno, pokud budeme na obou systémech mít objektiv s měřítkem zvětšení 1:1, tentýž objekt vyplní fotografii odlišně – na fullframe se náš brouk vejde do fotografie celý, na APS-C nikoliv – v podstatě jsme tedy vyfotili větší detail.

Menší snímače se tedy hodí tehdy, pokud chcete dosáhnout relativně většího přiblížení – zjednodušeně řečeno, vyplnit celou fotografii menším objektem. Nebo naopak můžeme říct, že zmíněný starší objektiv XF60mmF2.4 s měřítkem omezeným na 1:2 vyfotí na APS-C snímači přes celou fotografii objekt o velikost 48 mm, což je ve srovnání s 1:1 na fullframe pouze o třetinu více.

K předchozím odstavcům se dá namítnout, že s fullframe snímačem můžeme dosáhnout ekvivalentního výsledku ořezem finální fotografie a je to do jisté míry pravda. Musíme ovšem počítat s velkou ztrátou rozlišení – ořezový faktor 1,5 znamená, že výsledný počet megapixelů bude 2,25× menší (1,5 × 1,5 = 2,25). Například pro dosažení 24 megapixelů, jako má fotografie z X-T2, je tedy potřeba 54megapixelová fotografie z fullframe.

Častý zmatek panuje také ohledně hloubky ostrosti. Ta se v makrooblasti počítá pomocí tohoto vzorce:

DOF = 2 × clonové číslo × CoC × ((měřítko + 1) ÷ měřítko2)

Jak vidno, nikde zde nefiguruje ani ohnisková vzdálenost, ani velikost snímače (byť obojí je svým způsobem zastoupené v měřítku zvětšení) – podstatná je hlavně clona a měřítko. Důležitý je také parametr CoC – jde o velikost rozptylového kroužku, tedy maximální velikost kruhu, který se ještě může vykreslit místo bodu, aniž bychom ho začali vnímat jako neostrý. Tato hodnota se pro fullframe obvykle stanovuje na 0,03 mm a pro APS-C na 0,02 mm. Například při měřítku 1:1 a cloně 8 vychází hloubka ostrosti takto:

Fullframe: 2 × 8 × 0,03 × ((1 + 1) ÷ 12) = 0,96 mm
APS-C: 2 × 8 × 0,02 × ((1 + 1) ÷ 12) = 0,64 mm

Překvapivě má APS-C snímač při stejném měřítku zvětšení menší hloubku ostrosti! Je ale třeba připomenout, že fotografie z obou systémů budou odlišné, jak naznačuje schéma na předchozím obrázku. Pro dosažení srovnatelné kompozice budeme na APS-C fotit s menším měřítkem zvětšení 1:1,5:

Srovnání měřítka zvětšení pro dosažení stejného úhlu záběru – pokud budeme s menším snímačem (dole) fotit z o kousek větší vzdálenosti a tedy při měřítku odpovídajícímu crop faktoru, dosáhneme přibližně stejného úhlu záběru jako na větším snímači a současně o něco větší hloubky ostrosti.

Srovnání měřítka zvětšení pro dosažení stejného úhlu záběru – pokud budeme s menším snímačem (dole) fotit z o kousek větší vzdálenosti a tedy při měřítku odpovídajícímu crop faktoru, dosáhneme přibližně stejného úhlu záběru jako na větším snímači a současně o něco větší hloubky ostrosti.

Pak už vypadá výsledek jinak – hloubka ostrosti je při shodném úhlu záběru na menším snímači větší:

APS-C/1:1,5: 2 × 8 × 0,02 × (((1 / 1,5) + 1) ÷ (1 / 1,5)2) = 1,2 mm

Jak vidno, srovnávání různě velkých snímačů není tak triviální, jak by se na první pohled mohlo zdát. Není to ale zároveň ani raketová věda – stačí vědět, že:

  • menší snímač při stejném měřítku vyfotí menší oblast (tedy de facto dosáhneme většího detailu)
  • hloubka ostrosti bude při srovnatelném úhlu záběru u menšího snímače větší, což se při makru docela hodí
  • pokud budeme ovšem srovnávat stejné reprodukční měřítko na různě velkých snímačích, pak menší snímač bude mít menší hloubku ostrosti, protože musíme počítat také s menší přijatelnou velikostí rozptylového kroužku – připomínám ale, fotografie z různě velkých snímačů při stejném měřítku zvětšení budou vypadat odlišně (viz první obrázek v této teoretické části)

Z těchto důvodů, tedy možnosti zachycení většího detailu a relativně větší hloubky ostrosti, mohou někteří makrofotografové dávat přednost APS-C fotoaparátům.

Publikováno v Technika a označené .