Neslavný návrat

Jak jsem jel do Alp a nedojel zpět

Tento příběh se začal psát asi před rokem a půl, když mi přišlo navýšení ceny povinného ručení a havarijního pojištění, a skončil před pár dny nocováním u švýcarské benzínky. Tady je a s ním pár poučení, která z něj plynou.

Asi před týdnem jsem vyrazil do Gran Paradisa, kde jsem plánoval fotografovat kamzíky a kozorožce. Auto jsem před cestou dlouhou 2000 km nechal prohlédnout v servisu a také jsem bez sebemenších potíží dorazil na místo. Po třech dnech strávených v horách jsem slezl zpět do údolí ke zcela promrzlému a omrzlému autu. Nastartoval jsem a zjistil, že vydává lehký zvuk ne nepodobný tomu, když se ve výfuku objeví nějaký ten otvor navíc. Při věku našeho vozidla by to nebylo nic nemožného, i když mě trochu zarazilo, jak se podobná věc může stát při třídenním stání na parkovišti – inu, asi mráz. Každopádně to nevypadalo na něco, co znemožní dojezd domů.

I přes neobvyklé hlasové projevy a občasné lehké cuknutí jsem úspěšně vyšplhal k tunelu Grand-Saint-Bernard, překročil italsko–švýcarskou hranici a začal klesat do nižších nadmořských výšek. Po 150 ujetých km, krátce po najetí na dálnici, se místo očekávaného zrychlení dostavila náhla smrt – ve 120 km/h motor náhle ztichl a ukončil svou činnost. Naštěstí se tak stalo kousek od odstavného zálivu, do nějž se mi podařilo bezmotorově doplout.

Rudná, rok a půl zpět

Rozhořčen navýšením ceny pojistného vydávám pokyn: ořezat z pojistky zbytečnosti. Kromě pojištění skel či zdraví cizích lidí, které bych mohl možná někdy vézt, bere za své i asistenční služba – zůstává jen odtažení do 100 km po ČR. O co jde – do zahraničí autem prakticky nejezdím…

Zpět do současnosti a na švýcarskou dálnici

Několik marných pokusů o nastartování a kontrola těch pár běžných věcí, které se dají u současného auta vůbec kontrolovat, mě ujistilo, že tady jsem skončil, takže rozjíždím kolotoč hovorů s Hankou, kamarádem Daliborem a pojišťovnou Kooperativa. První informace zní: „nemáte bohužel na nic nárok, rádi vám ale zajistíme odtah na vaše náklady“. Nabídka zní na 36 tisíc korun – cena převyšující nejspíš i hodnotu vozu.

Po prozkoumání obchodních podmínek (díky, Dalibore!) to ale vypadá jinak. Nárok na odtah do 100 km platí i v zahraničí a navíc si mohu nechat proplatit ubytování na jednu noc do výše 75 eur. Rozhoduji se tedy pro odtah do servisu v Aubonne poblíž Lausanne, kde umí anglicky a jsou ochotni se mi věnovat následující den (ostatní nabízí termíny zhruba za měsíc). Zkusím tedy zjistit, co s autem je, a pak se budu rozhodovat, co dál. Po několika dalších rozhovorech s Global Assistance je vše dohodnuto, pouze švýcarský partner hlásí, že takto pozdě už nedokáže zajistit ubytování (bylo kolem páté odpoledne, ale budiž). Další průzkum ukazuje, že i nejlevnější ubytování ve sdíleném čtyřlůžkovém pokoji dosahuje cen sotva krytých pojišťovnou, o hotelu nemluvě, takže volím nocování v autě.

Po čtyřech hodinách od prvního kontaktu přijíždí odtahovka, jejíž řidič – ostatně jako skoro všichni v tomto místě – hovoří pouze francouzsky. Rukama nohama se dohodneme a kolem osmé moje auto sjíždí z korby na parkoviště u servisu. V okolí je vše zavřené, takže sežvýkám záložní balíček slaných tyčinek, balím se do spacáku – klika, že jedu z hor, takže o teplotní komfort je postaráno – a usínám.

Aubonne, den poté

Ráno vstávám poněkud rozlámaný a těším se na otevření servisu. Když dorazí technik, opět zjišťuji, že angličtina mi nebude k ničemu. Snažím se popsat průvodní znaky problému, ale zjevně si neporozumíme. Nakonec si bere mé číslo a posílá mě čekat. Využívám čas ke snídani u benzínky vedle, kde si dávám z nouze drahé kafe z luxusního kávovaru Jura jen proto, abych se ujistil, že ani v podobě Latté Macchiatto se dvěma cukry nejsem schopen pro mletá zrnka zahořet, a vyčkávám ortel ze servisu.

Nakonec dorazí paní, která umí anglicky, a vysvětluje mi, že 80 franků stojí diagnostika a s prací technika to dělá 150 až 200 franků. Dále zatím vědí jen, že je kaput baterie (tak přeci jen technik něčemu rozuměl – auto totiž dosud nedopustilo parkoviště a nikdo se ho nedotkl), a nabízí mi novou za dalších 150 až 200 franků (asi oblíbená taxa). Směřujeme tedy k vypláznutí až 400 franků (10 000 Kč), přičemž vím, že primární problém tím vyřešen rozhodně nebude, neboť baterie to vzdala až po výpadku motoru při opakovaných pokusech nastartovat.

Začínám opět sérii konzultací s domovem a po ní se rozhoduji, že auto pojede do ČR na korbě odtahovky. Už tak celkem nepatrný zájem pracovníků servisu o mou situaci se definitivně smrskl na otázku, kdy opustím jejich parkoviště. Chápu, mají frmol, ale auto je zcela nemobilní – prosím tedy o odtah přes ulici na veřejné parkoviště (je to do kopce, o tlačení nemůže být řeč). Anglicky mluvící paní mi sděluje, že technik nastartuje auto, abych mohl odjet – jen nesmím motor nechat chcípnout. To je novinka, jsem dosti zvědav, jak to udělá. Technik odhodlaně přináší startovací adaptér, připojuje jej na baterii, točí klíčkem a … samozřejmě nenastartuje. Nakonec si tedy přivolá kolegu, který zkusí to samé, pak auto připřáhnou kusem koňského postroje (fakt!) za dodávku a odtáhnou jej na parkoviště, kde pro ně okamžitě přestávám existovat a víceméně bez rozloučení mě opouštějí. Poslední památkou na ně je ohnuté tažné oko.

Rudná, ve stejný čas

Hanka mezitím doma žhaví telefony ohledně odtažení a postupně se jí daří nacházet levnější varianty, než původně nabízela pojišťovna. Finální částka nakonec činí 16 500 Kč, což bude patrně dost blízko reálným nákladům – výhodou je, že pán, který se pro mě uvolil vydat, má vůz na plyn. Vyrazit mohou kolem páté hodiny.

Nuda v Aubonne

Propočítávám si, že odtah přijede nejdřív kolem třetí hodiny v noci a je mi jasné, že mě čeká další přespání v autě. Při spánku, jakkoliv nepohodlném, čas celkem utíká, ale co dělat přes den? Naštěstí jsem v Alpách nespotřeboval moc rezervní energie v powerbance, takže vím, že mohu používat celkem s klidem telefon, který je jinak nutné udržet naživu pro případ, že by mě nemohl odtah v noci najít. Poslouchám audioknihy (Faktor Churchill mohu opravdu doporučit!), dohraji komplet hru Hitman Go, kterou jsem naprostou náhodou před odjezdem koupil ve slevě („nepotřebuji to, ale za euro?“), přečetl jsem si znovu e-knihu Kraď jako umělec, a když už mě nebaví čučet na malou obrazovku telefonu, koukám na ještě menší displej fotoaparátu a promazávám očividně pokažené fotky z hor. A nedbaje toho, že auto nejde zamknout, chodím občas na jídlo k benzínce, kde se snažím sendvič v přepočtu za 250 Kč jíst aspoň hodinu, abych ukrojil co nejvíc z doby čekání v teple a relativním pohodlí. Naštěstí už se brzy stmívá a čekání je únavné, takže kolem sedmé usínám zalomený v autě přerušovaným spánkem :)

Cesta domů

Dál už to šlo jako na drátkách. Odtah dorazil časně ráno, cesta zpět s nutným odpočinkem řidiče a sem tam nějakou zastávkou na jídlo či kafe zabrala dlouhých 16 hodin a bylo to. O nějakých 48 hodin později oproti plánu a zhruba 56 hodin od výpadku motoru mé dobrodružství skončilo a byl jsem doma – jaká úleva!

Slíbená poučení

Zkušeným auto-cestovatelům asi nic nového nepovím, ale pro ty ostatní jsou zde poučení, která jsem si ze situace odnesl.

Především už vím, že nevyrazím do zahraničí bez zajištěné dobré asistenční služby – ať už coby součásti pojištění nebo zřízené samostatně. Jak říkal kamarád Dalibor: „klidně si sniž výši plnění, ale nešetři na asistenci“. Kontrola auta v servisu před cestou může některým problémům předejít, ale není náhradou zajištění odtahu do ČR. Kdyby mi tohle došlo před cestou, mohl jsem být doma nejméně o celý den dřív a ušetřit nemalou částku. Cena dopředu sjednané asistenční služba se pohybuje v řádu stokorun.

Je dobré znát podmínky pojistné smlouvy nebo si jí prostě vzít sebou třeba vyfocenou do telefonu – kdybychom to vzdali po prvním pokusu, neměl bych zajištěn ani odtah z dálnice. A to v zemích, jako je Švýcarsko, není levná služba.

Na naše poměry neobvykle vysoké náklady můžete v některých zemích čekat i u opravy vozu. Pokud nepotřebujete pokračovat v cestě dál, může se vyplatit zvolit rovnou odtahovku. Pokus o opravu mě zdržel skoro o 24 hodin a přitom potenciální náklady na základní servisní úkony, které by v žádném případě nevedly k plné opravě vozu, dosáhly 60 % ceny odtahu.

Nespoléhejte se příliš na kdovíjakou vstřícnost lidí – nechci paušalizovat na základě jedné zkušenosti, ale u auta označeného trojúhelníkem jsem v reflexní vestě deset minut mával na projíždějící vozy a nikdo ani nepřibrzdil. Rovněž jednání v servisu nebylo kdovíjak přívětivé. Na druhou stranu, docela jsem se obával, že na mě coby na vagabunda přespávajícího v autě někdo zavolá policii, což se nestalo :)

Nešikovnou drobností je, když vám v zahraničí nefunguji mobilní data – s ohledem na to, že Švýcarsko je zóna 2, by to sice nebylo zrovna levné, ale mohl bych například dohledat servisy nebo použít překladač pro základní komunikaci (poznámka pro mě: příště to chce aspoň offline slovníky všech jazyků po cestě). Doposud jsem žil v dojmu, že datový roaming mám zapnutý, ale kromě přepínače v telefonu se mě snažil „chránit“ i T-Mobile, což jsem příliš neocenil.

Neslavná cesta zpět

Neslavná cesta zpět

Epilog

Celá akce má jednu nepříjemnou dohru – poměrně nákladný transport auta do ČR skončil zjištěním, že motor opravdu definitivně dosloužil, takže celá akce byla dosti marná. Samozřejmě, nechat auto ve Švýcarsku by bylo asi úředně komplikované, pokud vůbec možné, a ani oprava tam by nebyla možná v rozumném čase a za rozumné peníze. Místo práce a jiných věcí, které bych dělal stokrát raději, teď musím řešit nákup ojetého vozu, což považuji za loterii s nízkou pravděpodobností na výhru. Tak mi držte palce!

Posted in Cestování.

3 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *