Wildlife s Fujifilm X-H2S

Obě nedávné novinky od Fujifilmu, tedy fotoaparát X-H2S a teleobjektiv Fujinon XF150-600mm, přinášejí vlastnosti jako šité pro můj primární žánr – wildlife fotografii. Nemohl jsem si tedy nechat ujít možnost je otestovat. Jak je mým zvykem, vzal jsem je rovnou na reálné nasazení a zde jsou mé zkušenosti s novým tělem.

Všechny fotografie v tomto článku byly sice pořízeny novým objektivem Fujifilm XF150-600mm, nicméně jemu se podrobně věnuji v samostatném článku.

V době psaní tohoto textu nejpokročilejší tělo od Fujifilmu jsem testoval během cesty do Ekvádoru. Vedl jsem zde workshop, což sice znamenalo focení dosti odlišné od mých obvyklých výprav, ale na druhou stranu to přineslo některé zajímavé příležitosti k testování nové techniky.

Je o mě celkem známo, že jsem dlouholetým příznivcem fotoaparátů řady X-T, a přiznám se, že starší X-H1 mě svým pojetím nechávala chladným, takže jsem si na X-H2S musel trochu zvykat. Konstrukci fotoaparátu jako takového nemám co vytknout: tělo je poměrně velké, což pomáhá řešit odvod tepla, zejména při natáčení videa, ale také se díky velkému gripu výborně drží i s většími objektivy, a to i s mými dlouhými prsty.

Základním konceptem ovládání u obou modelů X-H2, je volič režimů P/S/A/M namísto separátních ovládacích prvků pro expoziční čas, ISO a korekci expozice, jak je známe z mnoha současných i starších modelů od Fujifilmu. To nepochybně usnadňuje přechod od jiných značek, ale pro nás letité uživatele je to možná svým způsobem krok zpět. Už několikrát jsem se vyznal ze své obliby oddělených voličů, které nepovažuji za designový retro-výstřelek, ale za velmi praktickou volbu – mimo jiné třeba při používání fotoaparátu v rukavicích. Přesto jsem se ale s X-H2S v tomto směru celkem dobře sžil, a to zejména díky výborně vymyšlenému systému vlastních předvoleb, které rovněž pod označením C1 až C7 nabízí hlavní kruhový volič. Ty mohou reprezentovat kompletní konfiguraci fotoaparátu od režimu P/S/A/M a expozičních hodnot, přes nastavení ostření až obrazové parametry, jako je filmová simulace, vyvážení bílé a podobně. Některé z nich pochopitelně mohou sloužit také pro natáčení videa. Jejich vhodná konfigurace vám zpočátku dá asi trochu práce. Jen pro zajímavost, já osobně jsem se ustálil na následujících možnostech:

• C1 bylo moje základní nastavení pro wildlife v režimu priority clony (A) s automatickým ISO v celém rozsahu 160 – 12800, expozičním časem 1/60 s nebo kratším a automatickým ostřením je v režimu AF-S
• C2 mi sloužilo pro akční focení v manuálním režimu (M) s automatickým ISO v celém rozsahu a expozičním časem 1/1000 s. Ostření tato volba přepínala na kontinuální (AF-C).
• C3 se podobala předvolbě C1, ale s filmovou simulací Across+Ye pro zobrazení v černobílé – používám jej na některé své projekty mimo wildlife
• C7 jsem si nastavil pro standardní natáčení videa – režim 4K/50 fps, expoziční čas 1/100 s, manuální režim i vyvážení bílé
• C6 mi sloužilo pro natáčení slow-motion videa ve 4K při 120 fps – tomu byl přizpůsoben i expoziční čas, ostatní parametry se podobaly předvolbě C7
• a konečně skoro stejný C5 rovněž řešil slow-motion, ale tentokrát ve FullHD při 240 fps
  

Během celé dvoutýdenní cesty jsem zmíněné předvolby postupně ladil a není vyloučené, že při dlouhodobém používání bych je ještě částečně přehodnotil, ale už teď mohu říct, že možnost změnit jedním otočením kolečka kompletní nastavení fotoaparátu je velmi návyková. V některých situacích pro mě zůstávají samostatné voliče expozičních parametrů na X-T4 efektivnější, ale vlastní předvolby je dovedou slušně zastoupit a samozřejmě vítězí v tom, že mohou změnit i celou řadu dalších parametrů. Mimochodem, některými uživateli oplakávaná páčka režimu automatického ostření mi přesně proto vůbec nechybí – možnost přejít v rámci předvolby (nebo třeba funkčním tlačítkem) od AF-S k AF-C nebo manuálnímu ostření je skvělá.

Povedeně je řešena aktualizace jednotlivých voleb. Díky kurzům se setkávám s uživateli nejrůznějších značek fotoaparátů a mohu tak často porovnávat, jak se k podobným funkcím staví konkurence. U některých značek fungují předvolby tak, že si automaticky pamatují poslední nastavení včetně všech změn, což ale nemusí být to pravé – v řadě situací je hlavní výhodou předvolby, že obnoví přesně očekávanou konfiguraci fotoaparátu. Ve Fujifilmu si to uvědomili a dávají nám na výběr: uživatel si může nastavit, jestli se předvolby mají automaticky aktualizovat nebo si naopak pamatovat původní nastavení. V prvním případě se každá změna nastavení automaticky uloží do aktivní předvolby, v druhém případě jde o změny dočasné, které jsou při vypnutí fotoaparátu zapomenuty (do té doby ale tyto změny zůstávají aktivní i při přepínání mezi předvolbami). Chytře je vyřešeno také ruční ukládání změn – pokud máte automatickou aktualizaci předvoleb vypnutou, změněné parametry jsou v menu označeny červeně a když na ně najedete, můžete je tlačítkem Q do aktuální volby uložit. Hlavní režimy P/S/A/M se chovají, jako by pro ně byla automatická aktualizace trvale zapnutá, takže vše, co v nich nastavíte, zůstane platné i po vypnutí fotoaparátu.

Celkově se jedná podle mě o velmi dobře promyšlený systém ovládání. Z pohledu wildlife fotografie je snad jen občas trochu nešikovné ovládání kolečka režimů a předvoleb na levé straně fotoaparátu – levá ruka nezřídka musí podepírat teleobjektiv, takže přepnutí režimu někdy znamená pustit pravou rukou grip a přehmátnout na kolečko.

Jak jsem už zmínil, na tento způsob ovládání jsem si musel po letech s řadou X-T trochu zvykat. Se zbytkem jsem ale byl většinou už jako doma – spousta konfigurovatelných tlačítek s celou řadou užitečných funkcí i bohatě nastavitelné Q menu umožňují fotoaparát přizpůsobit na míru každému uživateli. Mrzí mě ale, že oba rollery (přední a zadní ozubené kolečko) přišly o možnost stisku. Pravděpodobně díky tomu budou odolnější, ale tahle funkčnost mi prostě chybí – například stisk zadního rolleru nahrazuje zmáčknutí joysticku, což mi přijde méně přesné a občas jsem si místo kýžené funkce pohnul ostřícím bodem nebo při prohlížení přešel na sousední fotku. Další nevýhodou může být také nutnost vyhradit některé z funkčních tlačítek pro nastavování korekce expozice v režimu M s automatickým ISO. Úplně mi též nesedlo hodně měkké nastavení spouště – přechod mezi namáčknutím pro ostření a expozicí je takřka neznatelný a občas jsem fotil dřív, než jsem chtěl. A netěší mě tak docela, že v Q menu první pozici napevno okupuje volba režimu P/A/S/M, kterou samozřejmě využijete jen v předvolbách C1 až C7. Osobně bych si rád na toto prominentní a nejrychleji dostupné umístění nastavil jinou funkci. Nic z toho ovšem není nepřekonatelný problém, jde spíše o zvyk.

Ale dost o ovládání, pojďme k samotnému focení. X-H2S dostal do vínku rychlost a je to znát všude od automatického ostření přes sériové snímání až po natáčení videa. V podstatě mohu říct, že v tomto směru nemám žádné výhrady. V ostření je posun třeba oproti X-T4 znát, za což částečně může lepší hardware a částečně nové algoritmy. Ty si možná najdou cestu i do starších fotoaparátů v podobě aktualizace firmware, ale X-H2S pravděpodobně i tak prozatím zůstane nejvýkonnějším modelem. Rovněž sériové snímání dosahující 40 snímků za vteřinu zůstává jeho unikátní vymožeností. Obecně dostačují pro většinu situací i nižší hodnoty, ale především ve spojení s funkcí Předsnímek je to skvělá možnost, jak perfektně zachytit rychlé jevy – například letovku ptáka s ideální pozicí křídel a podobně. Pokud ale omylem tuto funkci ponecháte zapnutou při běžném focení, spláčete nad výdělkem v podobě stovek zbytečných fotografií – nechtíc vyzkoušeno za vás :)

Významnou novinkou je pro mě ostření s detekcí objektů na bázi strojového učení. I v tomto směru mám ze svých kurzů a cest srovnání s řešením u konkurence včetně některých top modelů a pokud mohu soudit, X-H2S nijak nezaostává. Nejvíc jsem fotil ptáky a občas je až neuvěřitelné, v jakých situacích je fotoaparát korektně detekuje – často opravdu nejsou problémem nejrůznější průhledy skrz vegetaci nebo pták částečně zakrytý větvemi stromu. Na druhou stranu je správné říct, že nepochybně narazíte i na scény, druhy nebo pozice ptáků, u nichž detekce selže – sám jsem občas zažil, že u některých ptáků systém nerozpoznal hlavu či oko. Ve specifických případech se může také stát, že se detekce chytí i jiného prvku ve scéně – například v jednom případě se jí světlá špička odlomené větve jevila jako oko. Naštěstí díky konfigurovatelnému ovládání není problém namapovat na některé tlačítko funkci vypnutí detekce, takže pokud se nechytá správně, můžete okamžitě přejít na tradiční ostření. Nemyslím, že byste to potřebovali příliš často, ale občas se to hodí. Mimochodem, režim detekce ptáků celkem slušně funguje třeba i na hmyz či jiné menší živočichy.

Obecně je používání velmi podobné již delší dobu dostupné detekci lidských obličejů a očí – je–li aktivní a ve scéně se rozpozná zvíře, objeví se na něm obdélník, který podle úspěšnosti detekce rámuje buď jeho celé tělo nebo jen hlavu či oko. Aktivace AF (lhostejno, zda tlačítkem spouště nebo AF-ON) pak ostří na toto místo. Není-li objekt detekován, ostří se na klasicky ručně umístěný bod.

Použití detekce objektů má samozřejmě svá specifika. Je třeba počítat s tím, že pracuje s analýzou obrazu ze snímače, takže pokud máte zaostřeno na nekončeno a chcete vyfotit vrabce tři metry od vás, ve zcela rozostřené fotografii ptáka nerozpozná sebelepší algoritmus. Musíte proto nejdříve zaostřit alespoň na přibližnou vzdálenost. Detekce objektu funguje v určitém rozsahu okolo ostřícího bodu. Pokud je umístěn třeba v levém dolním rohu a pták se objeví vpravo nahoře, detekce jej nezachytí – optimální se tak jeví umístit ostřící bod doprostřed snímku. Při použití kontinuálního ostření (AF-C) autofocus bude samozřejmě zachycené zvířete sledovat po celém hledáčku, ať už se bude pohybovat samo nebo vy překomponujete. Je rovněž potřeba si uvědomit, že úspěšná detekce objektu ještě neznamená, že je na něj zaostřeno – například rychle se pohybující zvíře za šera může být procesorem detekováno, ale AF jej nemusí stíhat doostřovat.

V neposlední řadě bych pak rád zmínil, že systém detekce objektů klade větší nároky na procesor, což se podepisuje na výdrži baterie. Neprovedl jsem exaktní měření, ale při celodenním focení kolibříků, kdy jel fotoaparát prakticky stále naplno a s detekcí, mizely dílky ukazatele baterie o něco rychleji než jsem zvyklý. Fotoaparát se přitom také dostal až do stavu, kdy signalizoval riziko přehřátí – šlo ale o specifické podmínky téměř nepřetržitého několikahodinového focení za poměrně vysokých okolních teplot (potvrzuje to fakt, že i kolegům se při tomto focení přehřály bezzrcadlovky konkurenční značky).

Pokud zohledníte popsané vlastnosti detekce objektů, jsem si jist, že ji stejně jako já shledáte velmi užitečným pomocníkem a budete z jejích výhod těžit. Za mě je to rozhodně jedna z top vlastností nového těla. A docela se těším, kam se v tomto směru fotoaparáty posunou v dalších generacích, protože tady lze další vylepšování určitě očekávat.

Nový vrstvený (stacked) snímač kromě rychlosti poskytuje i výbornou obrazovou kvalitu. Nečekejte ode mě exaktní testování, nejsem příznivcem laboratorních měření (ta ostatně jistě provedl některý ze specializovaných magazínů) – jde mi o výsledky z terénu a použitelnost fotografií. Focení v přítmí tropického pralesa mi poskytlo řadu příležitostí potrápit fotoaparát v dost náročných podmínkách a osobně jsem maximálně spokojen. Šum na vysoké citlivosti je velmi decentní a nerušivý. S dnešními možnostmi postprodukce bych se naprosto nebál používat celý rozsah ISO, byť samozřejmě záleží na konkrétní situaci – lépe to vždy dopadne, pokud se za jakž takž přijatelných světelných podmínek ISO zvyšuje třeba pro dosažení krátkého času pro akční fotografii, než za šera, kdy už ani vaše oko nerozpoznává dobře odstíny a detaily. Pro úplnost doplním, že všechny fotografie v tomto článku jsem upravil pouze v Capture One bez specializovaných nástrojů na odstranění šumu, které dnes často dokáží skoro zázraky.

Před závěrečným shrnutím bych neměl vynechat video. Nejsem na natáčení zrovna specialista, ale i tak mohu říct, že proti X-T4 jde o výrazný posun – za zmínku stojí například 6,2K rozlišení, vysokorychlostní nahrávání ve 4K při 100 nebo 120 fps, lepší kvalita FullHD videa při 240 fps či možnost ukládat záznam ve formátu ProRes na kartu (pouze slot CFexpress) nebo RAW do externího rekordéru.

Dva týdny focení jsou snad dost na to, abych mohl konstatovat, že X-H2S se mimořádně povedla. Je to nadupaný fotoaparát s velmi kvalitním snímačem a rychlým procesorem, který posouvá možnosti systému Fujifilm X zase o pěkný kus dál. Se svým minimalistickým přístupem k focení, potřebou balit občas hodně nalehko a náklonností k řadě X-T bych si pořád přál, aby se některé jeho vlastnosti objevily v menším těle, ale X-H2S je rozhodně mimořádně lákavý model a právem mu náleží titul vlajkové lodi mezi APS-C fotoaparáty Fujifilm.

Všechny fotografie v článku byly upraveny pouze běžnými postupy v Capture One tak, jak to dělám se svými fotkami vždy. Nepoužíval jsem žádné předběžné ani dodatečné zpracování v nástrojích pro doostřování či potlačení šumu.