Na cestách za divokou přírodou jsem s fotoaparátem navštívil celou řadu zemí a biotopů, ale nejraději se vracím na chladný sever – zejména na Špicberky, které jsou mou srdeční lokalitou. Letos jsem se tam vydal v období, kdy po čtyřměsíční polární noci znovu vychází slunce. Jeho paprsky osvětlují zmrzlou krajinu, ale teplejší dny zatím zůstávají stále jen vzdáleným snem. Co obnáší fotografování v teplotách dosahujících přes den až minus 30 °C?
Slunce svou krátkou denní dráhu proběhne nízko nad obzorem a zpočátku ani nevykoukne nad okolní hory. Víte, že tam je, ale na jeho pomoc v boji s mrazivou zimou se spoléhat nemůžete. Většinu času vane silný vítr, který pocitově ubírá dalších 10 stupňů. Už jenom pobývat v takovéto zimě je výzva, na kterou je třeba být pořádně připraven. S ohledem na panující podmínky si stanovuji cíl: když za necelé dva týdny pořídím tři slušné fotografie místní fauny, budu spokojen.
K mé radosti hned druhého dne přichází první pěkná příležitost k focení polárních lišek. Mráz, který nám dává pořádně zabrat, přináší i nečekané výhody – drobné, ale neuvěřitelně odolné šelmy zjevně nechtějí plýtvat energií a teplem a jsou k nám tak mnohem tolerantnější než jsem zažil při předchozích výpravách. Vznikají první snímky a poprvé také v terénu testujeme, jak bude tyto teploty snášet naše technika a především baterie. Dokud s Jakubem kráčíme zmrzlou krajinou a naše fotoaparáty spočívají v batozích, akumulátory neseme pod bundami, aby byly v teple. Já používám originály Fujifilm NP-W126s, které doplňuje několik akumulátorů značky Patona. Postupně testuji ve svých tělech X-T2 a X-T3 všechny a rychle se ukazuje, že jak výrobce, tak stáří baterie hraje podstatnou roli. Nejstarší „žluté“ Patony odcházejí prakticky okamžitě. Výdrž je tak slabá, že je po zbytek pobytu vůbec nepoužívám, nemá to smysl. Když je později v teple zkouším dobít, nabíječka poměrně rychle hlásí, že jsou plné – v mrazu zkrátka nedokáží dodat výkon, který fotoaparáty potřebují.
Poměrně nové Patony Platinum (s modrým potiskem) si vedou o trochu lépe, ale i tak se vybíjejí na můj vkus až příliš rychle. Oproti starším bateriím alespoň zvládají fotit ještě nějakou dobu i po „vybití“ – stačí fotoaparát vypnout a zapnout, pak zvládne jednu fotku, opět se vypne, a tak pořád dokola. Připomíná to focení manuálním fotoaparátem na film, který je třeba mezi snímky natahovat :). Je zajímavé, že za normálních teplot žádná ze zmíněných baterií nepodává nijak špatné výkony, ale mráz nekompromisně rozkrývá, jak na tom který akumulátor je. Mimochodem, tyto horší baterie také přesně ukazují, že jedním z největších žroutů energie v bezzrcadlovkách je hledáček – i když jsou občas ještě schopné pohánět fotoaparát při focení přes displej, po přiložení oka k hledáčku často ihned zabliká indikátor baterie a fotoaparát se vypne.
Jasným vítězem jsou v těchto podmínkách akumulátory od Fujifilmu. Na nejstarším z nich je také znát jistá únava, ale dva novější kusy (zhruba rok, respektive dva roky staré) odvádějí solidní práci. Jejich výdrž je samozřejmě nižší než v příznivějších teplotách, ale s tím jsem počítal. Se dvěma kusy zvládám bez problémů fotit a natáčet i 4K videa po těch zhruba pět až šest hodin, kdy je v tomto období na Špicberkách slunce nad obzorem. Nevýhodou je, že na zvířata je třeba být připraven, takže baterie už většinou po prvním použití zůstávají ve fotoaparátech, kde rychle promrzají. Při všech těch vrstvách oblečení a v silných rukavicích totiž není možné spoléhat se, že dokážu baterii vyndat z vnitřní kapsy bundy a vložit do fotoaparátu v okamžiku, kdy se naskytne příležitost k focení.
Mimochodem, velmi oceňuji zvládnutou reakci fotoaparátů na náhlou smrt akumulátorů – k ní často dochází po vyfocení snímku a přesto byl vždy každý bezchybně uložen na obě paměťové karty.
Na kvalitě baterií tedy záleží hodně, ale jinak všechno ostatní šlape výborně. Displeje dle očekávání dávají trochu najevo, že mráz jim nesvědčí, ale nijak zásadně mě to neomezuje. Někdy to má lehce úsměvné projevy – Jakubovi na jeho zrcadlovce při focení přes live view zůstává v jednu chvíli po přesunu ostřícího bodu jeho „duch“ na původním místě. Na mých fotoaparátech se podobné věci nedějí, jen obraz se při rychlém švenkování trochu víc „táhne“. Po mechanické stránce nenastávají žádné problémy. Závěrky chodí jak mají a všechny ovládací prvky fungují výborně.
Je obecně známo, že bezzrcadlovky spotřebují více energie, ale potěšilo mě, že s kvalitními akumulátory v dobrém stavu (a ten bych zdůraznil) si mohu se svou výbavou troufnout i do takto extrémních podmínek. Škoda jen, že jsem těsně nestihl získat k testování novou X-T4 s téměř dvojnásobnou baterií – bylo by určitě zajímavé porovnat její výdrž se staršími modely. Fotoaparáty Fujifilm lze také napájet i z powerbanky, což skýtá další možnosti pro náročné situace, jako je focení dlouhých expozic a časosběrů nebo natáčení delších videí. V takovém případě je nicméně třeba být opatrný, protože když se fotoaparát vypne nebo uspí, začne powerbanka dobíjet vloženu baterii, což by jí při teplotách pod nulou mohlo poškodit.
Mimochodem, pokud snad máte obavy z focení v běžném zimním počasí, nedělejte si s tím velké starosti. Když jeden den naší cesty stouply teploty na příjemných -16 °C, baterie fungovaly téměř normálně, což potvrzuje i mé dřívější zkušenosti třeba ze zimních výprav do hor. A pokud fotíte klidnější motivy jako třeba krajinu, a máte tedy možnost baterie mezi focením nosit v teple pod bundou, jejich výdrž tím výrazně podpoříte. Doporučuji jen dobře zvolit vhodnou kapsu – jednak nechcete, aby překážely popruhům batohu (kvalitní bundy naštěstí často mívají boční kapsy výš kvůli bedernímu popruhu) a jednak musejí přeci jen zůstat rozumně dostupné, protože nechcete ve velké zimě a v rukavicích rozepínat a zase zapínat několik vrstev. Počítejte také s tím, že při pohybu může v důsledku pocení baterie pod bundou navlhnout (zvláště pokud ji nosíte až ve spodnějších vrstvách), takže osobně volím vnitřní kapsu svrchní vrstvy a baterie dávám do malého neoprenového pouzdra.
A když už je řeč o oblečení, mám pro vás ještě jednu praktickou zkušenost. I takovéto zimě je v podstatě nutností zakrývat si obličej a chránit jej proti mrazu. Nicméně dýchání skrz textil způsobuje, že se displej a hledáček pokryje vlhkostí, která rychle zamrzá. Proto osobně upřednostňuji nákrčník z merina, který lze z obličeje během focení snadno stáhnout. Pokud byste preferovali spíše kuklu (balaclava), rozhodně doporučuji takovou, která umožňuje dočasně odkrýt ústa a nos.
Vlhkost je samozřejmě nepřítelem ještě v jedné situaci, kterou nemohu nezmínit, a tou je přechod ze zimy do tepla, kdy je bezpodmínečně nutné nechat techniku zahřát postupně, jinak jí může uškodit rychle se tvořící kondenzát. Pokud to jde, nechávám ji nějakou dobu v chladnější místnosti (předsíň, veranda) a teprve po čase ji přesunu do tepla, kde se dál může zvolna přizpůsobovat. Nikdy přitom neotevírám batoh, který tak nevpustí vzdušnou vlhkost dovnitř k technice. Nutno ovšem podotknout, že hodně záleží na kvalitě batohu – měl jsem i takové, které po přechodu ze zimy do tepla zevnitř kompletně zvlhly. Nyní používám f-stop Lotus, který obstál se ctí i v podmínkách, kdy se teplota uvnitř a venku lišila o 50 °C. Pro jistotu také uvnitř nosím několik sáčků se silikagelem, které případnou vlhkost pomáhají absorbovat.
Ale zpět k focení. To v takovémto mrazu netestuje jen výdrž techniky, ale i fotografa. Nejvíce rozhodně trpí ruce a nohy. Jak jsem už zmínil, hodně pomáhá pohyb, ale mnohem těžší je vydržet při samotném focení. Je až překvapivé, jak rychle se pak mráz dostává přes troje rukavice a útočí na prsty – ledový kov fotoaparátu či objektivu a zřejmě i pevné sevření prstů udělají svoje a během několika málo minut přichází fyzická bodavá bolest. Několikrát se mi stalo, že jsem kvůli ní nedokázal stisknout spoušť fotoaparátu a musel jsem focení vzdát a honem se rozhýbat. Žádná fotka nestojí za nebezpečné omrzliny.
Samostatnou kapitolou je ovládání fotoaparátu. Jde to mnohem snáz, když máte možnost sundat silné svrchní rukavice, ale to většinou nebylo možné – nebo alespoň ne na dobu delší, než pár desítek vteřin. Právě v arktické zimě jsem asi nejvíc za celou dobu, co fotím s technikou Fujifilm, ocenil mechanické voliče. Kamarádi se zrcadlovkami se nad nimi občas pozastavují a dokonce i od příznivců Fujifilmu občas slýchám, že by se bez nich klidně obešli. Já tedy rozhodně ne a doufám, že o ně nepřijdeme ani s budoucími modely. Otočit totiž v hrubé zimní rukavici malým předním či zadním kolečkem nebo stisknout správné tlačítko je často téměř nemožné, ale nastavit korekci expozice nebo čas horním kruhovým voličem jde velmi dobře. Pro někoho možná tyto prvky tvoří jen vzhled fotoaparátu, mně se za polárním kruhem osvědčily (společně s clonovým kroužkem na objektivu a joystickem) jako mimořádně praktické.
Nejméně dvakrát tak dlouhý článek by se dal sepsat i o oblečení a další výbavě. Třeba o zcela zbytečných ohřívacích sáčcích, které vás podle varování mohou až popálit, ale v těchto podmínkách se stávaly maximálně vlažnými. O svačinách, které musíte nosit po kapsách, protože v batohu tuhnou na kámen. O tom, že jedinou šancí, jak udržet vodu na pití v tekutém stavu, je kvalitní termoska. Ale k tomu se třeba dostanu zase někdy příště.
Během těch necelých dvou týdnů na Špicberkách jsme měli několik skvělých příležitostí k focení lišek a sobů. Viděli jsme mořskou vodu měnící se mrazem v hustou kaši a nakonec v led. Spatřili jsme polární záři nad Longyearbyenem. Pozorovali jsme, jak vracející se slunce osvětluje hory na protější straně zálivu a každý den dosahují jeho paprsky o trochu níž, až jsme se jim mohli ke konci našeho pobytu i na kouzelnou chvilku vystavit. To všechno jsou zážitky, kvůli kterým stálo za to vydat se na Špicberky v zimě. A můj fotografický cíl? Ten jsem bohatě překonal – místo plánovaných třech jsem si dovezl čtyři fotky, ze kterých mám opravdovou radost :)
Pokud se vám moje články líbí a současně uvažujete o pořízení jakékoliv techniky Fujifilm, můžete mě podpořit tím, že pro nákup techniky (nejen) zmiňované v tomto článku použijete následující odkazy do e-shopu FUJIFOTO.cz: