Park delty řeky Po v severní Itálii poskytuje útočiště stovkám druhů ptactva a pro milovníky živé přírody je tak učiněným a navíc poměrně snadno dostupným rájem. Když jsem koncem roku 2009 narazil na článek o parku v deltě řeky Po (její správný český název je Pád, ale já s dovolením raději zůstanu u mezinárodního jména), začal jsem ihned spřádat plány na jeho návštěvu. Nadchla mě kombinace pestrosti zde žijících druhů a poměrně snadné dostupnosti parku – dostat se do severní Itálie není dnes žádný velký problém. Termín naší cesty jsme stanovili na přelom dubna a května, kdy už se dalo čekat pěkné počasí a bohatá jarní aktivita ptactva a zároveň malá aktivita turistů – přeci jenom fotografovat živou přírodu v davu není to pravé ořechové. V lednu jsme využili předsezónních slev a zvýhodnění a objednali jsme si ubytování v kempu Camping Florenz. Nutno říct, že myšlenkový stereotyp vykreslující Italy jako řekněme poněkud volnomyšlenkářské a neorganizované se tentokrát naplno potvrdil. Zajistit ubytování znamenalo vyměnit si téměř 20 emailů, dvakrát zaplatit zálohu a ani tak jsem si ještě pár dní před odjezdem (a zhruba 3 měsíce od objednávky) nebyl zdaleka jist, jestli budeme mít kde bydlet. „Zábavných“ momentů byla celá řada – počínaje asi trojí změnou ceny, přes umístění Prahy do Polska a nezkasírování zálohy z platební karty („přístroj se porouchal“) až po zaryté odpovídání na anglické emaily v němčině (kterou nevládnu – díky za Google Translator). Nicméně nakonec v pondělí dorazil email, že je vše OK a my jsme mohli v pátek ráno vyrazit. Po nějakých 11 hodinách pohodlné cesty jsme paní v recepci (snad) definitivně vysvětlili, že opravdu nejsme Poláci, vyfasovali jsme klíčky od bungalovu a naše fotografická dovolená mohla začít.
Co, kde, jak
Park, respektive jeho část v okolí města Comacchio, kde jsme se pohybovali, je tvořen několika základními biotopy. Značnou část tvoří obdělávaná půda – jak už je v Evropě většinou obvyklé, celá oblast je poměrně hojně obydlená a hospodářsky využívaná. Letecké snímky odhalující pravidelné obrazce polí a silnic opravdu nevzbuzují dojem ptačího ráje, ale zdá se, že lidé a příroda tady našli způsob, jak žít bok po boku. Navíc jak políčka, tak zavlažovací kanály tvoří prostředí, které řada ptačích druhů s nadšením osidluje. Například volavky rusohlavé jsme pozorovali a fotografovali pouze na čerstvě zoraném poli.
Druhým výrazným biotopem parku jsou volné sladkovodní plochy, zejména pak jezera v oblasti Valli di Comacchio. Právě zde, v jihozápadním cípu jezera poblíž vesnice Sant‘Alberto, lze spatřit jedno z hlavních lákadel parku, plameňáky růžové, kteří se tu vyskytují v počtu desítek až stovek jedinců. Lokalita asi není tak známá, jako Camargue ve Francii, ale zdržíte-li se zde, určitě budete mít dost příležitostí pozorovat a případně i fotografovat tyto elegantní ptáky při sběru potravy, odpočinku i v letu. Hejny plameňáků se pak často nerušeně proplétají volavky popelavé, stříbřité a bílé a občas sem zaletí i několik kolpíků bílých, kteří se jinak vyskytují ve větším množství spíše jihovýchodně od jezera na menších vodních plochách s ostrůvky rákosí (tam je mimochodem vybudovaná pozorovací věž). Na stejném místě jsme měli příležitost opakovaně sledovat z poměrně malé vzdálenosti lovící rybáky obecné a vzduchem se tu samozřejmě prohání i několik druhů racků. Jen o pár stovek metrů dále jsou vlhká místa s hustší vegetací, kde se můžete setkat s volavkou červenou a vlasatou, a mělké zátočiny, které si oblíbila hejna tenkozobců opačných.
Severně od jezera se nachází rozlehlá písčitá mokřina s druhou pozorovací věží v blízkém okolí, kde se kromě hojných volavek stříbřitých vyskytují pisily čáponohé, zajímaví brodiví ptáci, kteří jakoby si opravdu své nepatřičně dlouhé nohy vypůjčili od čápů, kolihy velké nebo husice liščí. Čápy bílé, labutě velké a prakticky všechny již zmíněné druhy volavek jsme také pozorovali na malých bahnitých rybníčcích, které se nacházejí uprostřed polí jižně od Ostellata. Zde jsme také na krátkou chvíli zahlédli vlhu pestrou.
Skvělé možnosti pozorování ptactva skýtá chráněná oblast Anse Vallive di Porto. Tato vodní plocha s bohatým rákosovým porostem a asi 3,5 km dlouhou cestou po jejím obvodu doslova překypuje životem. Součástí je záchranná stanice Casa della Cicogna pro čápy bílé, kteří zde žijí jak divoce, tak v péči člověka. Oblast není volně přístupná, vstupné pro dospělé jsou ale pouhá dvě eura. Pro veřejnost je otevřeno pouze o víkendech a svátcích, v pondělí se sem nedostanete vůbec a ostatní dny jedině na objednávku při minimálním počtu pěti lidí. Přesto se sem rozhodně vyplatí zajet – přinejmenším mimo sezónu se nemusíte bát žádných tlačenic. Na jediném místě můžete spatřit čápa bílého, volavku popelavou, bílou, stříbřitou a červenou, kvakoše nočního, čírku obecnou a modrou, ostralku štíhlou, potápku malou, rákosníka obecného a velkého, motáka pochopa, husu velkou, čejku chocholatou a řadu dalších druhů. Pozorovat je můžete co hrdlo ráčí, s fotografováním se to má tak, že záleží trochu na tom, jak dlouhé máte sklo, a o dost víc na tom, jaké budete mít štěstí.
Posledním biotopem, který jsme opakovaně navštěvovali, byly lužní lesy v Punte Alberete. Tato lokalita nabízí (alespoň počátkem května, v pozdějším létě tomu může být jinak) řadu působivých pohledů do zatopených lesů, takže na své si zde přijdou i fotografové – krajináři. My jsme se sem ale vydali – jak jinak – opět za ptáky. Druhým a možná ještě větším lákadlem parku jsou totiž kormoráni malí – jinde v západní Evropě na tyto šikovné potápěče nejspíš nenarazíte. Správa parku si je jejich výjimečnosti jistě dobře vědoma, takže zde budete od vybraných vodních ploch oddělení ohradou. Je zde ovšem vybudován pevný kryt pro zhruba deset lidí. Pokud se sem vydáte mimo sezónu a spíše v pozdějších odpoledních hodinách, nemusíte se tlačenice obávat – povětšinou jsme v krytu byli sami nebo maximálně s jedním či dvěma pozorovateli.
Toto místo jsme si obzvláště oblíbili, protože na vodě před krytem se stále něco děje a tudíž se nabízí i řada fotografických příležitostí. Kromě kormoránů malých, kteří přímo v bezprostřední blízkosti krytu loví neúnavně korýše, zde hnízdí i jejich větší a známější bratranci, kormoráni velcí. Lovit sem pravidelně zalétávají volavky popelavé a červené a bylo to jediné místo, kde jsme měli štěstí na fotografování kvakoše nočního. Z dalších zajímavých druhů tu můžete potkat potápku roháče, kopřivku obecnou, poláka velkého i malého, rákosníka velkého či lysku černou.
Ačkoliv hlavním lákadlem oblasti jsou ptáci, musím zmínit i jednoho savce, který je v celé oblasti hojný, a to nutrii, sympatického hlodavce z příbuzenstva morčat, spjatého životním stylem s vodou a vlhkým prostředím. Nutrie jsou zde aktivní i ve dne a můžete je spatřit prakticky na všech jmenovaných místech, ale speciálně v Punte Alberete jsou dost nebojácné. I v místech, kde nejsou ohrady, se k nim můžete často přiblížit na necelé dva metry, než se dají na nijak kvapný, spíše jen symbolický útěk do vody.
Celkově jsou ovšem nutrie se svou malou plachostí spíše výjimkou. Plachost ptáků není příliš odlišná od podmínek u nás. Velká hustota osídlení skýtá takřka jistotu, že se s většinou jmenovaných druhů setkáte. Nám se povedlo za týden pozorovat asi 50 ptačích druhů a za jediný den spatřit 6 druhů volavek – a to naším cílem bylo hlavně fotografování, což znamená jen pár hodin pěkného světla denně povětšinou strávených na jednom místě. Jestli se k nim ale dostanete blíž už záleží především na vaší trpělivosti. Například volavky jsou i zde velmi plaché – pokud si vás všimnou, okamžitě odlétají a skoro vždy se snaží obletět lidi na zemi širokým obloukem. Útěkem reagují také na auto, které zastaví, zatímco ty projíždějící je neznepokojují. Proto je rozumné se vybavit kvalitním triedrem pro pozorování a případně objektivem s ohniskovou vzdáleností alespoň 300 a více mm pro fotografování.
O parku
Park o rozloze 53 tisíc hektarů, který byl ustanoven v roce 1988, se rozkládá v provinciích Ferrara a Ravena. Delta řeky Po s řadou jezer a jezírek, mokřin a kanálů tvoří ideální prostředí pro vodní ptactvo, ale výčet místní fauny se určitě neomezuje jenom na něj – v oblasti se vyskytuje kolem 300 druhů ptáků, z toho asi polovina tu i hnízdí. Lokalitu činí atraktivní mimo jiné i přítomnost několika méně obvyklých obyvatel – najdete zde jedinou kolonii kormoránů malých v západní Evropě nebo plameňáky růžové. V oblasti parku dále žije kolem 40 druhů savců a bezmála 30 druhů plazů a obojživelníků. Na milovníky flory zde čeká přes tisíc rostlinných druhů.
Kudy tam
Až na místo dojedete autem, větší část cesty z Česka vede po dálnicích. Dle zvolené trasy vám to potrvá zhruba za 10 až 11 hodin pohodlné jízdy. Do města Ferrara se lze vydat také vlakem. Existují spoje s jediným přestupem (loni byl ve Villachu, letos už ve Vídni), které cestu z Prahy urazí za necelých 14 hodin. Letecky se dostanete do necelých 100 kilometrů vzdálené Boloni. Možnosti ubytování jsou poměrně široké, například v okolí města Comacchio jsou k dispozici kempy i hotely s celkem příznivými cenami. To platí zejména na počátku sezóny (duben, květen), což je doba, kterou bych pro návštěvu zaměřenou na pozorování ptáků doporučil (jen je třeba počítat s tím, že služby budou ještě trochu omezené). Jelikož jsou všechny v článku popsané lokality rozmístěné v okruhu zhruba 25 km (a určitě by se našla řada dalších ještě dál), je třeba mít vyřešenou dopravu na místě – nejsnazší je to pravděpodobně pomocí vlastního nebo pronajatého automobilu. Všechny fotografie najdete v galerii.