Tak jako je počátek roku obdobím plánů a předsevzetí, poslední dny naopak obvykle svádí k bilancování. A protože se toho letos událo opravdu hodně, neodolal jsem ani já a tady je malá rekapitulace toho nejdůležitějšího v podobě poděkování řadě lidí, bez nichž by se leccos z toho nestalo a nebo by to nebyla taková zábava.
Fujifilm a já
Už před více než dvěma roky jsem začal fotit s technikou Fujifilm – zprvu jsem jen hledal malý fotoaparát na každodenní nošení a focení, ale velmi rychle jsem se do těl i objektivů zamiloval. Brzy následoval nevinný dotaz, zda by bylo možné otestovat nový (tehdy ještě oficiálně nedostupný) objektiv XF100-400mm, který jsem odeslal na obecný kontaktní e-mail z webových stránek českého zastoupení a spustil tak sérii událostí vedoucí k tomu, že jsem se na počátku roku 2017 stal oficiálním ambasadorem systému Fujifilm X, takzvaným X-photographerem, za Českou republiku.
Fakt, že taková značka oceňuje mou fotografickou práci, je pro mě samo o sobě velkým oceněním, ale hlavně si považuji toho, že se díky tomuto spojení setkávám s řadou skvělých lidí, jak ve firmě samotné, tak mezi ostatními fotografy, kteří s ní spolupracují a kteří jsou pro mě velikou inspirací – namátkou Vojta Hurych, Jirka Štarha, Jakub Cejpek, Laura Kovanská, David Gaberle a mnoho dalších.
Konec roku navíc přinesl další vynikající příležitost pro setkání s inspirativními lidmi, když Fujifilm uspořádal provedenou výstavu X-PHOTOGRAPHERS, která prezentuje práce 9 českých a 18 světových ambasadorů. Ze zahraničních kolegů jich totiž 15 dorazilo do Prahy, aby prezentovali osobně svou práci a uspořádali tu přednášky a workshopy. Prosinec tedy pro mě znamenal sérii úžasných setkání se skvělými fotografy, jako je Peter Delaney (trojnásobný držitel ocenění Wildlife Photographer of the Year – naposledy z letošního ročníku), Damien Lovegrove, Kara Mercer, João Carlos, Saulius Damulevičius, Samuel Zeller, Omar Z Robles a další.
Oficiální spolupráce s Fujifilmem je pro načechrání ega super (to nepopírám :), ale možnost potkávat tyhle lidi je pro mě osobně víc. Poděkování za to, že mohu být něčeho podobného součástí, míří ke dvěma dámám: Romaně Jokelové, která tehdy můj e-mail nehodila do koše a nastartovala naši spolupráci, a Anetě Změlíkové, která později po Romče „Xka“ přebrala a dotlačila mě obrazně řečeno až do Japonska k mateřské firmě. Díky!
Fotosoutěž Czech Nature Photo
I druhá podstatná událost v mém fotografickém životě má vlastně kořeny už v roce 2016. Tehdy jsme s Veronikou Souralovou zjistili, že se nám oběma honí hlavou myšlenka na fotografickou soutěž pro české (a slovenské) fotografy přírody. Spojili jsme tedy síly a společně založili Czech Nature Photo – mladší sestřičku prestižního Czech Press Photo. Nultý ročník se těšil velmi solidní pozornosti fotografů a sešlo se nám více než 3000 prací, z nichž mnohé byly na špičkové úrovni. Nejlepší fotografie byly vystaveny v pražské Zoo a v galerii Czech Photo Centre, vznikl i povedený katalog a následně i kalendář.
A jak to bude dál? Už v lednu zahájíme další ročník – chystáme pro něj řadu novinek, které postupně oznámíme. Já budu kromě organizačních záležitostí opět předsedat porotě, ve které bude mimochodem zasedat také jeden zahraniční fotograf.
Poděkování zde rozhodně patří Veronice Souralové, protože bez jejích zkušeností a nebetyčné trpělivosti při jednání s partnery by soutěž nejspíš nevznikla. Velký dík posílám také k úžasným dámám z Czech Photo Centre – Hance Smitkové, Radce Humlové, Simoně Boarové za jejich nemalé přispění ke zdaru celé akce.
Výstavy
Zmíněný nultý ročník soutěže Czech Nature Photo jsme s Veronikou vyhlásili na stejnojmenné výstavě, která pro mě byla dalším důležitým momentem roku 2017. Vlastně to nebyl moment, ale celý intenzivní čtvrtrok, který jsem s výstavou strávil – podílel jsem se na ní totiž nejen jako autor, ale především jako kurátor. Výstava představila práce fotografů přírody Petra Bambouska, Dana Materny, Ondry Prosického, Rosti Stacha, Vaška Šilhy a mé maličkosti, a to formou návštěvy všech kontinentů naší planety včetně Antarktidy. Díky tady patří samozřejmě fotografům za spolupráci při přípravě, která nebyla jednoduchá, neboť času nebylo nazbyt a fotografové zvířat jsou docela často někde na cestách. Kromě toho musím zopakovat i jména, která tu už padla – děkuji Veronice za příležitost a Hance, Radce a Simoně za spolupráci. Opomenout pak nemohu pana Riegla z laboratoře Foto Riegl, kde jsme realizovali tisk výstavy – díky za to, co jsem se o tisku dozvěděl, a za nikdy nekončící snahu o tu nejvyšší možnou kvalitu, které lze dosáhnout.
Několik fotografií jsem také prezentoval na společné výstavě Galerie WWG.CZ vystavuje X v Centru FotoŠkoda – za přizvání k účasti a také za to, že celou akci s nasazením sobě vlastním zajistil, děkuji Jiřímu Hellerovi – jelikož jsem v době příprav a konání fotil na druhé straně zeměkoule, bylo milé, že jsem s realizací neměl pražádné starosti.
Ačkoliv jsem v soutěži samotné letos nebodoval, na výstavě Czech Press Photo na Staroměstské radnici mou fotografii najdete – a to dokonce nejen uvnitř v sekci Příroda, ale také v doprovodných materiálech ročníku včetně dvoumetrového rollupu u vchodu. Výstavu můžete stále ještě navštívit, a to do 30. 1. 2018.
A nakonec je tu již zmíněná výstava X–PHOTOGRAPHERS. Příprava na ni byla dobrodružná, protože se odehrávala rovněž v době, kdy jsem byl v zahraničí, takže jsem podklady připravoval přes vzdálený přístup na můj domácí počítač z tabletu prostřednictvím poněkud omezené Wi-Fi kdesi na kraji deštného pralesa. Jelikož výstava začínala asi týden po mém návratu, nezbylo, než předat data a nechat se překvapit, jak to všechno dopadne. Naštěstí výsledek předčil má očekávání a i tady se budu s poděkování opakovat, protože k tomu přispěl nepochybně znovu pan Riegl z Foto Riegl. Za realizaci výstavy patří dík samozřejmě českému Fujifilmu, jmenovitě Anetě Změlíkové, Vláďovi Makuderovi, Tomáši Moudrému, Ondřejovi Duffkovi, Petrovi Klempovi a dalším. I tato výstava je stále ještě k vidění, a to v pražském Czech Photo Centre do 14. 1. 2018.
Cesty
Last but not least, jak říkají Angličané, je tu samotné fotografování. Letos jsem zvládl absolvovat tři větší a jednu krátkou cestu. Zpětně považuji za malý zázrak, že jsem při všech zmíněných aktivitách, kurzech, psaní článků a snaze věnovat čas také rodině, vůbec někam vyjel. Za to pro změnu vděčím do značné míry entuziazmu mých přátel, kteří na tom nejsou jistě s časem o mnoho lépe a přesto dokázali přijít se zajímavými nápady na fotografické cesty. Vedlejším efektem tohoto stavu bylo, že jsem letos strávil bezmála 50 dní focením v deštném pralese, byť mě to jinak táhne spíš do plání nebo hor.
První cesta vedla na Srí Lanku, konkrétně do NP Sinharaja – jednoho z těch, kde se můžete pohybovat pěšky a nikoliv pouze autem. Jak jsem měl možnost se postupně přesvědčit i v dalších lokalitách s obdobným biotopem, focení v pralese patří k těm nejnáročnějším, ale přesto zde vznikly fotografie, které patří k těm, kterých si z uplynulého roku cením nejvíce. Za to, že jsem se na Srí Lanku vůbec vydal, mohou Igor a Katka Mikula, takže díky ;)
V dubnu se mi naskytla příležitost přidat se k Dáše Ksandrové a Vláďovi Čechovi při jejich několikadenní cestě na německý ostrov Helgoland. Sám jsem o výletu za tereji a tuleni už několikrát uvažoval, takže jsem příliš neváhal. Přesto, že jde o místo poměrně hojně navštěvované, ukázalo se, že se tu dají nafotit i snímky méně obvyklé – třeba tak, že si přivstanete a vyrazíte na útes ještě za tmy.
Srpnová Malajsie byla dalším výpadem do deštného pralesa – tentokrát údajně do toho nejstaršího na planetě v NP Taman Negara. Jednalo se o spontánní akci s Igorem inspirovanou levnými letenkami a musím říct, že po fotografické stránce ji řadím mezi nejméně úspěšné. Zvířat bylo méně a často se nacházela mimo dosah našich fotoaparátů. Několik použitelných fotografií vzniklo, ale prožitky ze setkávání s divokou přírodou, které jsou pro mě stále více podstatné, neodpovídaly mým představám.
Austrálie aneb zlatý hřeb sezóny – dlouhou dobu dopředu plánována cesta, jejímž strůjcem byl kamarád Jakub Hodáň, mířila do severního Queenslandu, a to opět převážně do deštných pralesů (mimochodem, i tady prý mají ten nejstarší na Zemi ;) s vysněným cílem vyfotografovat rajky a kasuáry. To první se mi nedařilo vůbec, s kasuáry jsem uspěl částečně a povedlo se i pár dalších fotografií jiných živočichů (ty se v mé galerii teprve objeví). Celkově hodnotím akci jako náročnou, ale velmi zajímavou a v zásadě vydařenou. Zároveň se mi ale jasněji ukázalo, že bych své další focení přírody rád směřoval trochu jinam – ale o tom zase třeba příště. Za skvělou přípravu cesty k protinožcům patří každopádně Jakubovi velký dík!
Drobnosti
I v tomto roce jsem samozřejmě pokračoval v psaní – věnoval jsem se hlavně seriálu o Affinity Photo, který se po dokončení promění v e–knihu, stejně jako dvě dřívější série Lightroom efektivně a Capture One efektivně, recenzoval jsem polarizační filtry VFFoto, testoval Fujifilm X-T20 jako druhé tělo a dumal o možnosti využívat iPad místo notebooku na cestách. Snažím se také nešidit inspirační fotografický newsletter Lepší fotky. Přednášel jsem na jarním FotoŠkoda Festu a uspořádal řádku individuálních kurzů. I nadále se snažím působit na Facebooku (i když mě to stále moc nebaví :) a oživil jsem svůj prastarý účet na Instagramu (který mi naopak vyhovuje, pokud jej tedy Facebook nezničí, s čímž už, zdá se, začal).
Závěrem
Ačkoliv v určitém směru rád funguji sám za sebe a samotu mám docela rád (zejména při focení), je zjevné, že řadu věcí bych bez spolupráce se skvělými lidmi nezačal nebo nedokázal. Pravděpodobně jsem nevyjmenoval všechny, ale snad Ti, které jsem opomněl, vědí, že jsou pro mě důležití. Tento článek je poděkování všem, kdo mě inspirují, pomáhají mi posouvat se dál nebo jsou jednoduše tady, aby byl život krásnější a zajímavější.
Speciálně pak děkuji celé své rodině za podporu a za to, že jsou!